Vychovat a vzdělávat všestranně a harmonicky rozvinuté osobnosti
Výuka sytí rovnoměrně pohybové, intelektuální, umělecké i sociální potřeby dětí.
Waldorfská pedagogika
Cíle waldorfské pedagogiky
Pěstovat zdravé sebevědomí
To se utváří díky pozitivnímu hodnocení dětí, které respektuje jejich individuální rozvoj a schopnosti. V široké nabídce činností si každý žák najde alespoň jednu oblast, v níž může vyniknout.
Rozvíjet smysl pro odpovědnost za vlastní jednání
Mladý člověk není v budoucím životě závislý jen na pokynech a rozhodnutí jiných, dovede o nich kriticky myslet a nést důsledky svých nesprávných rozhodnutí.
Oceňovat a učit spolupráci mezi dětmi i dospělými
Děti vědomě poskytují své individuální schopnosti ve prospěch celku. To je průprava pro budoucí uplatnění, kde je vždy třeba spolupracovat a ne pouze vynikat nad ostatními.
Podporovat a kultivovat vlastní tvořivost dětí
Umělecké předměty jsou v centru pozornosti v celém průběhu školní docházky. Individuální výraz vycházející ze snahy o porozumění zákonitostem brání vytváření šablon a stereotypů v myšlení i vnímání. Škola tak žije a dýchá.
Probouzet a upevňovat v dětech touhu po poznání
Škola nepředkládá hotové koncepty a definice, snaží se přivést k jádru zkoumaného jevu a zákonitost z něj vypozorovat a popsat. Učivo musí mít smysluplnou vazbu ke skutečnosti. Vzorem je jim třídní učitel, který přistupuje k svému poslání s úctou, živým zájmem a obětavou lásku k těmto “svým” dětem.
Podněcovat k soustavnému rozvíjení vlastních schopností a dovedností
Takto směřované děti umí smysluplně využít svůj čas a dokážou se ve světě zdravě prosadit.
Podnítit úzkou spolupráci školy s rodiči
Díky tomu jsou tyto výchovné prvky přenášeny i do rodinné výchovy, což přispívá k celkové harmonizaci dítěte. Škola se navíc stává živým komunitním organismem, který může zprostředkovat mnohé hodnoty a prožitky nejen svým členům, ale i lidem z okolí
Specifika waldorfského vyučování
Mezi hlavní rysy waldorfské pedagogiky patří učení v souvislostech umožněné výukou v epochách, důraz na vlastní prožitek a zkušenost, práce s rytmem, slovní hodnocení a všestranný rozvoj dovedností a znalostí.
Slovní hodnocení žáků
Pedagogové vycházejí z přesvědčení, že každý výkon žáka je projevem celé jeho bytosti a nelze ho redukovat na pouhé číslo. Hodnocení je vždy vztaženo ke schopnostem dítěte a ne ke schopnostem ostatních dětí. Při hodnocení se za stejně významné považují intelektuální, umělecké i řemeslné a sociální dovednosti. To podporuje sebevědomí a chuť do učení.
Výuka v epochách
Výuka hlavních předmětů (matematika, český jazyk a literatura, dějepis, zeměpis, přírodopis, fyzika, chemie) probíhá v dvouhodinovém vyučovacím bloku, ve kterém denně po dobu 2-5 týdnů učitel se třídou rozvíjí jedno dané téma. To umožňuje danou látku skutečně do hloubky prožít a vstřebat. Zároveň zde vzniká prostor k obohacení výuky o rozmanité souvislosti napříč vyučovacími předměty. Ostatní předměty se vyučují v klasických vyučovacích hodinách.
Rytmus
Rytmus hraje ve waldorfské pedagogice významnou roli. Celý školní rok se nese v rytmech měsíčních slavností; v pravidelném rytmu se střídají jednotlivé vyučovací epochy, každá vyučovací hodina má svůj daný rytmus. Rytmus spolu s pohybem také pomáhá dětem zažít a upevnit znalosti, které je třeba se naučit nazpaměť.
Prožitek
Přírodní zákonitosti a poznatky ze světa lidí a jejich činností si děti ve výuce samy prožijí či vyzkouší. Poznávají tak na vlastní kůži, jak věci ve světě fungují a jak je možné dané jevy smysluplně využít v praktickém životě.
Epochové sešity místo učebnic
Děti nepoužívají hotové učebnice, které nevyhovují dynamickému a mezioborovému pojetí výuky. Vytváří si vlastní pracovní sešity a k rozšíření svých poznatků používají (ve vyšších ročnících) encyklopedie, atlasy, odborné články a další primární literaturu.
Cizí jazyky
Od první třídy se vyučují dva cizí jazyky (zpravidla anglický a německý). Učitelé vycházejí z poznatků, že děti jsou v tomto období ještě schopny vstřebat cizí řeč obdobně jako svou mateřštinu. V prvních letech se děti učí výhradně náslechem a nápodobou, význam jednotlivých slov a frází vychází vždy ze situace. Zápis a čtení cizojazyčných textů, stejně jako poznávání gramatických jevů přicházejí na řadu až od čtvrtého ročníku.
Umělecká výchova
Vyučování (zejména na prvním stupni) je prodchnuto uměleckými aktivitami. Od první třídy se děti učí hrát na flétnu a další nástroje, zpívají, malují, kreslí, kultivují svůj pohyb, připravují krátké dramatické scénky i celá divadelní představení.
Řemesla a pracovní činnosti
V průběhu devíti let školní docházky se děti setkají s rozmanitými rukodělnými činnostmi. Zpracovávají nejrůznější materiály: vlnu, plst, látky, papír, vosk, hlínu, dřevo. Tím se nejen stávají zručnějšími, ale zároveň posilují svou trpělivost a vytrvalost vedoucí ke zdárnému dokončení díla.
Vznik, historie a součastnost waldorfské pedagogiky
Waldorfská pedagogika vychází z antroposofické antropologie Rudolfa Steinera (1861-1925), která si všímá zákonitostí vývojových kroků dítěte a mladého člověka, proměn a rozvoje jeho vztahu ke světu a jeho schopnosti učit se. Učební plán, metody a obsahy výuky waldorfské školy jsou z tohoto poznání přímo odvozeny.
Na výchovu je ve waldorfských školách nahlíženo jako na vývojový proces, v němž jsou určité předměty zaváděny ve specifických fázích individuálního rozvoje osobnosti. Smyslem je upravit učební plán potřebám a postupně se rozvíjejícím schopnostem dítěte. Na základě poznatků o vývoji člověka zavádí waldorfská pedagogika do vyučování poznatky a vědomosti přiměřeným způsobem a v odpovídajícím období.
První waldorfská škola byla založena v roce 1919 ve Stuttgartu. Vznikla z podnětu továrníka Emila Molta, spolumajitele a ředitele továrny Waldorf-Astoria. E. Molt požádal Rudolfa Steinera o vybudování školy pro děti svých dělníků v souladu s antroposofickou ideou sociální trojčlennosti. Již o tři roky později byla vybudována druhá škola založená na stejných principech a brzy nato několik dalších na různých místech v Německu.
Rozvoj waldorfského školství byl přerušen v období druhé světové války, kdy byly nacistickým režimem zakázány. Po roce 1945 se waldorfské školství začalo šířit do řady dalších zemí. Ve světě jsou nejrozšířenějším typem alternativních škol. Školy najdeme téměř na všech kontinentech, nové školy stále vznikají. Od roku 1919, kdy vznikla první taková škola, si waldorfská pedagogika díky svému celostnímu pojetí získala obecné uznání a zejména v poslední době probíhá velký rozmach.
U nás se začíná waldorfská pedagogika rozvíjet po roce 1989 jako alternativa k běžnému modelu vyučování.
ČASTO KLADENÉ OTÁZKY
Epochovým vyučováním se rozumí každodenní ranní 100 – 120 minutový tematický blok, ve kterém se žáci intenzivně zabývají jedním „hlavním“ předmětem (český jazyk, matematika, kreslení forem v nižších ročnících, vlastivěda, přírodověda, zeměpis, přírodopis, chemie, fyzika atd. v ročnících vyšších). V ohnisku pozornosti v daném čase je jeden jediný obor bez rozptylování paralelním vyučováním dalších předmětů. Díky této intenzitě se mohou děti zpravidla mnohem hlouběji ponořit do probíraného tématu a jeho atmosféry. Tato dvouhodina je dále rozdělena na rytmickou, vyučovací a vyprávěcí část, kde jsou skrze různorodé aktivity oslovovány vůle, cit a rozum. Po epochovém vyučování pak následují běžné odborné hodiny trvající 45 minut. V nich jsou vyučovány cizí jazyky, hudba, tělesná výchova, řemeslné činnosti a další předměty.
Waldorfské školy jsou, stejně jako ostatní školy, otevřené pro všechny děti. Předpokladem je splnění obvyklých kritérií zralosti a schopností pro školní docházku. Je žádoucí, aby třídní společenství bylo patřičně pestré, aby tu byly děti rozmanitých nadání a z nejrůznějších společenských vrstev a skupin.
S rodiči je zpravidla nejprve veden pohovor o jejich motivaci pro výběr waldorfské pedagogiky vedoucí k objasnění waldorfských specifik. Poté se hravou formou s dítětem ověří – podobně jako v jiných školách – jeho připravenost účastnit se vyučování.
Přestup na waldorfskou školu je možný i ve vyšších ročnících, jsou-li rodiči i dítětem akceptovány specifické rysy waldorfského vyučování.
Ano, jen je zapotřebí zohlednit, že zvláště v nižších třídách není obsah vyučování zcela totožný. Přechod vyžaduje nejméně dvouměsíční úsilí dítěte, rodičů a učitele, která pomůže překonat rozdíly.
První waldorfskou školu ve Stuttgartu zřídil v roce 1919 Emil Molt, sociálně angažovaný podnikatel (majitel firmy Waldorf – Astoria – odtud název celého hnutí), který potřeboval školu pro děti svých zaměstnanců. Požádal tedy rakouského myslitele a filozofa Rudolfa Steinera (1861–1925) o vypracování základních tezí k obsahu a metodám nové pedagogiky. Principy waldorfské pedagogiky tedy vycházejí z jeho vědomostí o zákonitostech vývoje dítěte a dospívající mládeže. Vyškolil také první učitele této nové instituce.
Postupně začaly vznikat další waldorfské školy, školky i střední školy v Německu, ale i Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii. Kromě pedagogiky našly duchovně vědecké výzkumy R. Steinera uplatnění také v biologicko-dynamickém zemědělství, lékařství, architektuře a umění. (více viz např. český překlad Steinerova životopisu od Christopha Lindenberga; Ch. Lindenberg: Rudolf Steiner. Opherus 1998.)
Postupně začaly vznikat další waldorfské školy, školky i střední školy v Německu, ale i Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii. Kromě pedagogiky našly duchovně vědecké výzkumy R. Steinera uplatnění také v biologicko-dynamickém zemědělství, lékařství, architektuře a umění. (více viz např. český překlad Steinerova životopisu od Christopha Lindenberga; Ch. Lindenberg: Rudolf Steiner. Opherus 1998.)
Waldorfská pedagogika vnímá každého žáka za jedinečného. Stejně tak je neopakovatelná i každá třída, její třídní učitel a každá jednotlivá epocha, ve které se výukový proces nachází. Učebnice, které jsou svojí povahou pevně zformované a univerzální, považuje waldorfská pedagogika za ne zcela optimální nástroj, podle kterého by se výuka měla řídit. Ponechává na pedagogickém i odborném talentu učitele, jako svého druhu umělce, aby pro danou situaci nacházel vždy to nejlepší řešení tvořil pro svoji třídu optimální výukově-výchovný program. Žáci si vytvářejí vlastní sešity, do kterých zapisují a kreslí klíčové informace a používají je posléze namísto učebnic.
Eurytmie je předmět specifický pro waldorfské školy. Je to pohybové umění, které je vyučováno ve všech ročnících. Rozvíjí důležité životní kvality. Eurytmie může divákovi připomínat tanec, ale liší se tím, že ztvárněná gesta mají určitou zákonitost vyplývající z různých aspektů ať' už řeči nebo hudby. Rozvíjí smysl pro rovnováhu, koordinaci, orientaci, spolupráci, vědomí vlastního těla, smysl pro naslouchání, pro rytmus, pro jazyk, učí být bděle v realitě, tady a teď', jako protiklad k virtuálnímu světu a iluzím dnešní doby.
Předmět „informatika“ je pevnou součástí výuky na waldorfské škole. Vedle práce s počítačem je součástí výuky i schopnost zdravě užívat moderní média. Tento předmět je zařazen do vyučování až ve vyšších ročnících. Smyslem tohoto přístupu je, aby se děti před seznámením s virtuálním světem důvěrně sblížily se světem přirozeným a se svými sociálními a tvůrčími schopnostmi.
Waldorfští učitelé usilují o výchovu svobodných lidí, nevštěpují jim tedy určitý světový názor. Přestože je waldorfská pedagogika založena na antroposofické antropologii Rudolfa Steinera, není antroposofie předmětem vyučování. Zpravidla ovlivňuje způsob pohledu učitele na žáka. Pedagogové usilují o rozvinutí vloh svých svěřenců do té míry, aby byli v dospělosti schopni vlastní orientace a vlastního úsudku v otázkách myšlenkového zakotvení a víry. Stejně tak samostatného, odpovědného a sociálně pozitivně zaměřeného jednání.
Ve waldorfské škole se v České republice známkuje v osmém a devátém ročníku kvůli přijímacímu řízení na střední školy. Do té doby se známky ať' už jako motivačního či porovnávacího prostředku nepoužívá. Namísto toho učitelé zpracovávají v pololetí a na konci školního roku do vysvědčení detailní charakteristiku žáka. Ve slovním hodnocení si všímají jeho přístupu k učení, zvládnutí učiva, aktivity a spolupráce se třídou i učitelem. To dává mnohem širší prostor k vyjádření se ke konkrétním pozitivům i problémům ve vyučování.
Děti se mohou zdravě rozvíjet v takovém kolektivu, který se bude vyznačovat stálostí a jistým rytmem. Aby dětem mohl být dospělý v tomto ohledu spolehlivou oporou, doprovází waldorfský třídní učitel svoje žáky podle možností po celou školní docházku. Zpočátku během celé výuky, později ve vybraném epochovém vyučování či při odborných předmětech. Při dlouhodobém kontaktu se učitel se svými žáky velmi dobře seznámí. Lépe tak zohledňuje jejich individualitu a je jim vnímavým průvodcem na cestě k jejich vývoji a na cestě k poznání. Výborně pak funguje i spolupráce učitele s rodiči.
Rodiče se nadstandardně podílí na chodu a samosprávě školy. Jsou to také oni, kteří třídnímu učiteli pomáhají při přípravě četných doplňkových aktivit vyučování mimo školu, pravidelných slavností, exkurzí, výletů, aby mohl být naplněn poměrně ambiciozně pojatý učební plán. Současně jsou vtažením do života školy motivováni k přenosu některých aspektů výuky a výchovy do rodinného života. Tento „přesah“ a potřeba angažovanosti ve prospěch vzdělávání vlastního dítěte není pro řadu rodičů časově i myšlenkově přijatelná.