O škole

Waldorfská pedagogika podporuje celostní rozvoj osobnosti dítěte tím, že stejnoměrně rozvíjí rozum, cit a vůli. Rozvíjet všechny tyto tři složky je důležité proto, aby dítě získané znalosti (rozum) umělo následně v životě vhodně použít (vůle) v souladu s morálními principy (cit). Waldorfská výuka v celém rozsahu neustále propojuje rozumové poznávání s citovým rozvojem a motivací, z které vyrůstá vědomá vůle. Veškeré informace jsou hluboce procítěné a uváděné do souvztažnosti s kompetencemi dítěte, aby je mohlo dobře používat. Mocným nástrojem sloužícím k takovému propojování je umění eurytmie: dítě vyjadřuje povzbuzující ideje krásným pohybem v součinnosti s druhými, čímž do sebe zapracovává empatii a vědění, že vlastní aktivita může být v harmonii s ostatními a prospívat společenství. Ze správné propojenosti těchto tří vůdčích sil v dítěti vyroste člověk dobré vůle, laskavý a moudrý.

V každém věku je dítě v určité vývojové fázi, kterou je třeba co nejharmoničtěji podporovat. Vyučování neslouží pouze k předávání vědomostí, ale především má posilovat a obohacovat vnitřní život dítěte. Waldorfské vyučování je tomuto úkolu maximálně přizpůsobeno. Vývojové fáze dítěte jsou ve výuce podporovány zejména vyprávěcí látkou. V první třídě, kdy dítě žije ještě v „ráji“, je jeho vnitřní pevnost podporována pohádkami. Ve druhé třídě bajkami a legendami. Ve třetí třídě, když dítě prochází rubikonem (vývojová krize vedoucí k hlubšímu osamostatnění) a ztrácí pevnou půdu pod nohama, je to vyprávění Starého zákona. Dále přichází prepubertální období provázené severskou mytologií plnou „čarovné mlhy a tajuplných temnot“. V páté třídě jsou to vyprávění ze starověké Indie, Egypta i Mezopotámie učící provázanosti kulturních impulzů. Následuje vyprávění ze starého Řecka a Říma, zámořské objevy až k současným výdobytkům a možnostem, ke kterým děti hledají vhodné vztahy.

Vývojovou fázi dítěte samozřejmě podporují také témata všech vyučovaných předmětů včetně ručních prací a uměleckých předmětů.

Ukažme si tuto provázanost na části páté třídy. Od jara se děti učí o starém Řecku. V přírodovědných předmětech studují řeckou geometrii a aritmetiku, ve společenských předmětech zkoumají řeckou filozofii a společenské uspořádání, učí se rétoriku i recitaci hodnotných textů z Iliady a Odyssey. Nacvičují řecké drama a učí se řecké písně a tance.

Připravují se na vyvrcholení školního roku v podobě olympiády. Ručně si šijí chitón (sportovní oděv) zdobený meandry (tradičními ornamenty), učí se olympijskou hymnu a trénují jednotlivé olympijské disciplíny (běh, hod diskem a oštěpem, zápasení a pod.). Pak se schází ve městě, které organizuje olympiádu pro všechny páť'áky z waldorfských škol celé republiky. Nesoutěží za svoji školu, ale jsou rozlosování jako zástupci antických měst – stanou se v době olympiády Athéňané, Sparť'ané, Korinťané, Efezané apod. Ocenění získávají i v řadě disciplín, které už dnes do sportů nepočítáme (recitace básní, řešení hlavolamů, cenu za statečnost, čestnost, pomoc slabším nebo ladnost fyzického výkonu).

Dědictví starých civilizací se tak dostává waldorfským páť'ákům “do krve” a rostou tak k humanismu mnohem komplexněji, než jenom teoretickým studiem řecké či jiné kultury.

Učitel učí především tím, kdo je a jaký je. Waldorfský učitel ví, že ovlivňuje žáky celou svojí osobností - nemůže se tedy alibisticky schovávat za pouhého předavače vědomostí. Proto je nesmírně důležité, aby učitel pracoval na proměně sebe sama. Tím, že provází svou třídu co nejdéle, je k těmto proměnám „nucen“ s dětmi „držet krok“.

Vyučování v každé třídě je specifické, neb každý učitel je jedinečný. Největší síla ve vyučování přichází z kvalitního pouta mezi dětmi a učitelem. Odtud pramení inspirace, které si učitel do vyučování připravuje i všechny podněty, které se „náhle“ ve vyučování u kohokoliv ze zúčastněných objeví. Učitel, který má být pro děti přirozenou autoritou, může tuto autoritu obdržet od dětí za to, že se upřímně snaží být opravdu dobrým a vyučování pro děti připravuje s láskou a zájmem.

Autonomie waldorfského učitele není však bezbřehá a je pod dohledem společenství učitelů, takzvaného kolegia. Setkání kolegia pomáhají jednotlivým učitelům v růstu pedagogických kompetencí a v prohlubování vzájemné spolupráce. Kolegium je pravidelně podporováno hospitacemi zkušených waldorfských lektorů.

Zdravé kolegium vždy podporuje individuální přínos každého učitele a zdravý waldorfský učitel vždy promyslí a pokorně zpracuje podněty kolegia.

Učitelé získávají pro výuku inspirace studiem a poznáváním textů, které byly formulovány před více než 100 lety Rudolfem Steinerem, zakladatelem první waldorfské školy v německém Stuttgartu. Dr. Steiner byl dobrou ukázkou působení Ducha v člověku. Sepsal stovky publikací, odpřednášel tisíce přednášek, založil kromě waldorfského školství, antroposofickou medicínu, biodynamické zemědělství, ovlivnil umění, architekturu a pod. Jeho texty obsahující hluboké poznání lidské bytosti, pomáhají učitelům nalézat autentické cesty ve vyučování, které přednostně respektují vývojové fáze dětí. Umění, které je ve školách intenzivně provozováno, zušlechťuje děti i učitele. Správná aplikace waldorfské pedagogiky vede k přirozené zbožnosti, která nutně nevyžaduje (ale také nevylučuje) žádné instituce a organizace, ale vede člověka k poznávání působení Ducha, jenž působí ve všem – v přírodě, ve vědě, v náboženství, v umění, v historii i v přítomnosti – žáci objevují Jeho působení ve světě i uvnitř sebe samých a v kolektivu. Žádné konkrétní náboženství není dětem ve vyučování vnucováno, protože odpovědná svoboda je také duchovním projevem člověka.